Většina Čechů sní o vlastním rodinném domě

Na průzkumu O čem sní Češi v oblasti bydlení, který realizovala Hypoteční banka, se podílela také sociální psycholožka Marta Boučková.

Co vás na výsledcích studie nejvíce překvapilo?
Asi vás zklamu, ale až tak velké překvapení pro mne výsledky průzkumu o sousedských vztazích nepřinesly. Na jedné straně většina dotazovaných deklarovala, že bližší vztah se sousedy není podmínkou pro příjemné bydlení, nijak zvlášť se nesnaží se svými sousedy seznámit a zná je většinou sotva od vidění. Na straně druhé by ale velmi ocenili, kdyby se mohli v případě potřeby na sousedy spolehnout – např. jim svěřit klíče, když jsou pryč, aby jim zalili kytky, postarali se o zvířata. Je to jako s většinou mezilidských vztahů – lidé tak trochu doufají, že budou dobré a kvalitní, aniž by pro to museli oni sami něco aktivně učinit.

Z průzkumu vyplývá, že většina Čechů sní o bydlení v rodinném domě. Vypovídá to něco o lidech?
Bydlení v rodinném domě představuje tradiční pohled na ideální bydlení v našich zeměpisných šířkách. Z výzkumu vyplynulo, že by to nemělo být bydlení na samotě, ale s určitým dosahem do civilizace. Takže když to shrnu, vyjde mi z toho, že člověk potřebuje trochu klidu a soukromí, aby mohl být sám se sebou a se svými nejbližšími, a to v určitém dosahu přírody a zeleně a také s možností účastnit i širšího společenského života. Takže z tohoto úhlu pohledu asi nic překvapivého ani převratného. Lidé stále potřebují od každého trochu: trochu aktivity, trochu odpočinku, trochu samoty, trochu společnosti, trochu soukromí, trochu veřejného prostoru, trochu „moderního světa, trochu přírody…

Souvisí sny o bydlení s tím, jak člověk bydlel v dětství? Například když mu jako dítěti chyběl vlastní pokoj, že ho chce nyní dopřát svým dětem?
Určitě. V dospělosti se většina z nás snaží zachovat si to, co máme rádi, udržet to, co se nám osvědčilo, a „doladit“ to, s čím jsme nebyli spokojeni. V tom spočívá jeden z obecných principů života, kdy se děti snaží překonat své rodiče. To, co jim rodiče poskytli, v ideálním případě zúročí a ještě
posunou o kousek dál.

Průzkum rovněž ukázal, že lidé neradi dělají změny. Lidé z vesnic chtějí zůstat na vesnici, lidé z měst ve městech. Proč tomu tak je? A vypovídá to něco o Češích?
Obecně platí, že lidé nemají příliš rádi změny, protože změna znamená něco nového, s čím člověk zatím nemá přímou vlastní zkušenost. Zkrátka nese s sebou velkou míru nejistoty a nejistota je pro lidi vždy ohrožující, protože nedává ujištění, že všechno dobře dopadne, tedy že změna člověku prospěje.
Závěry výzkumu ukazují, že Češi jsou, pokud se týká bydlení, konzervativní a tíhnou k tomu držet se svých „rodinných kořenů“. Do určité míry tomu mohla napomoci i zkušenost z minulých let (před rokem 1989), kdy získat bydlení bylo velmi složité a často bez pomoci rodiny téměř nemožné. Tenkrát bylo zkrátka prvotní mít bydlení a pak se hledala práce. A ta se téměř vždy našla někde v okolí. Dnes je tomu naopak.

Jaký význam vůbec dávají Češi bydlení?
Výzkum naznačil, že se většina Čechů drží rčení „můj dům, můj hrad“ a vytváří si k vlastnímu bydlení osobní vztah. Osobně si myslím, že když je člověk spokojený v místě, které pokládá za svůj domov nebo za místo, ve kterém se cítí bezpečně a příjemně, pomáhá mu to obnovovat síly potřebné pro každodenní žití.

Zajímavý je také fakt, že se Češi příliš nestarají o to, koho mají v sousedství? Proč?
Vezmeme-li v úvahu fakt, že se Češi teprve učí častěji se stěhovat, pak není nikterak zarážející, že ještě plně nedoceňují v každodenním životě důležitost kvalitních sousedských vztahů – zejména jejich navazování a udržování. Tam, kde se lidé nestěhují, rodiny zůstávají dlouhé roky na stejných místech, jsou také přesněji dána pravidla soužití, která jsou obecně známa, a všichni více méně vědí, co se od nich čeká, co mohou a co ne. Odpovědi ve výzkumu ukázaly, že lidé sice vědí, že mít dobré sousedy
je důležité, ale většinou sami nic moc aktivně nedělají pro to, aby dobrou kvalitu zajistili. Zkrátka tak nějak předpokládají, že se všichni budou chovat podle jejich očekávání a představ. Ale nevyřčená očekávání i představy bývají často nemalou komplikací v každodenním soužití.

Jaký je vůbec současný vztah sousedů? Mají k sobě blízko, nebo jsou to prakticky cizí lidé, kteří jen žijí vedle?
Sousedské vztahy jsou „jen“ mezilidské vztahy. Není na nich nic magického, klidně by se dalo říct, že jsou jako ti, kteří je tvoří – jsou z masa a z kostí. Ale přece jen tam ještě jedna ingredience bývá, a tou jsou emoce. Ty koneckonců vždy určí, jaké vlastně jsou.

Plných 75 % Čechů považuje za důležité vybavení domu a mnoho jich také sní o terase, krbu a bazénu. Co to o lidech vypovídá?
Myslím, že to není nic překvapivého a nepovažovala bych to za malichernost. Lidé chtějí mít svůj vlastní prostor, ve kterém se cítí bezpečně i ve kterém si mohou odpočinout a nabrat síly.

PhDr. Marta Boučková
Absolvovala obor Psychologie a Výchova a vzdělávání dospělých na FF UK v Praze, je spoluzakladatelkou Evropského kariérního institutu – EKI, členkou Asociace Českomoravské psychologické společnosti, AMRP ČR, České společnosti KBT a Bílého kruhu bezpečí. Věnuje se personálnímu poradenství v oblasti kariérního růstu, osobnostní typologie, výběru vhodných zaměstnanců a psychologickému poradenství v oblasti partnerských a rodinných vztahů.