Navrhovat vily je jako konstruovat formule 1

Text: Amáta M. Wenzlová
Foto: Lucie Svobodová, Tomáš Souček

S Architektem roku Josefem Pleskotem o vilách, radosti z prostoru a o tom, že bychom se
neměli obhánět vysokými zdmi. Loni vzbudil pozornost především velkými stavbami jako Trojhalí
Karolina a Svět techniky v Ostravě. Pro Resident ART však architekt Josef Pleskot hovořil především o vilové architektuře a o dvou vilách, které v minulých třech letech realizoval v Praze-Podolí.

V oblasti bydlení jste dělal snad všechna možná zadání– od bytových domů přes rodinný dům, přístavbu, vily. Jsou nějaké principy, které vždycky berete v potaz, když navrhujete obytnou architekturu jakéhokoli typu?
Po pravdě řečeno si myslím, že je víc architektů, kteří mají větší zkušenosti s bydlením, než mám já. Sice jsem se svými spolupracovníky vždycky v každé té kategorii zastoupený, ale že bychom soustavně dělali bytové domy… Soustavně neděláme nic, mám rád šíři – velikou.
Co se týče bydlení, jsem příznivce rodiny jako institutu, takže co jiného můžete ve vztahu k bydlení promýšlet než fungování rodiny v současném světě. Když vnímám krizi rodiny, krizi svazků a tak dále. Jak pomoci architekturou, aby rodina dostala pevnou platformu? Tedy prostor pro rodinu, to je jediný zásadní princip. A pak je princip, že kam nechodí sluníčko, tam chodí lékař. Ale bez toho už dneska hygienici ani projekt nepustí… Spíše bych mluvil o dobrém světle.

V poslední době jste postavil dvě výrazné vily v Praze v Podolí. Vily se u nás za socialismu až na výjimky nestavěly, v 90. letech musely být znovu vymyšleny a museli jsme se je naučit znovu používat. Stále se však setkávám s tím, že si někteří lidé myslí, že vila je jenom větší rodinný dům. Je to pravda?
Ne. Za prvé potvrzuji, že vila není zvětšený rodinný dům, rodinný dům je fakt jiná kategorie. A teď tedy definovat, co je vila: Už jen to, že se za minulého režimu žádné vily nestavěly, znamená, že vila je jistý nadstandard a jistý druh realizace stavebníka i před světem. Na to si vybírá architekta
– většinou tak, aby mu velmi konvenoval, aby spolu to dílo mohli udělat. To je naprosto zásadní. Proto všechny vily, myslím ty úplně nejslavnější, mají jméno architekta i jméno stavebníka. Müllerova vila v Praze například. A přes architekta se stavebník, který je většinou známá osobnost nebo osobnost, kterou stavební kultura zajímá, chce vepsat do povědomí kulturních činů. Většinou to tak všichni říkají: chci, aby po mně něco zůstalo. Takže v tomto smyslu je to zvláštní disciplína, protože souznění stavebníka a architekta musí být opravdu velmi těsné. Nemůžete člověku, který má
vyzrálý názor, nutit svoji představu. Většinou je vila také charakteristická i tím, že člověk, když vilu staví, ví, že dělá některé části domu čistě pro radost. Je to hodně o prostoru,
ze kterého chtějí mít lidé radost, chtějí se z něho těšit. Mám raději stavebníky, u nichž převládá touha ponořit se do osvěžující koupele světla a prostoru, než ty, u nichž převládá touha ukázat se. Vila je jistý luxus. Myslím si, že dělat vily je trošku jako konstruovat formule 1.

Na vile ve Vápencové ulici je vidět, že se jedná o luxus. Ale ve vašem podání je to luxus náročný na uživatele, kladete na něho požadavek kázně. Většinou představa o luxusu je nadbytek a přemíra různých věcí, ale to je přesně to, co ve vile ve Vápencové chybí. Setkává se to u vašich investorů s kladným přijetím?
K tomu se musí dospět. Já se většinou nenutím, abych dělal úplně poslední detail ze stavby. Dokonce ho nenutím ani stavebníkovi. Rozlišuji detaily na důležité a na nedůležité – a pak jsou nadstandardní… Protože už i chtít po architektovi navrhnout postel, je vlastně svým způsobem luxus. Spíš se snažím říkat, dá se to koupit, vyberte si to podle svého gusta. Ale teprve když zjišťuji, že stavebník nechce vybírat a že chce dílo gesamtkunstwerk (stavba jako souborné umělecké dílo
vč. interiéru a vybavení, pozn. aut.), říkám si, že asi ví, co chce, a musím to udělat. I když vím, že samozřejmě ho tím pádem nutím přijímat víc a víc z mého řádu, pořádku nebo z mého myšlení. Ale rád rozpoznávám, jestli to chce, jestli mu to konvenuje anebo jestli ho to obtěžuje. Když bych zjistil, že by ho to obtěžovalo, tak couvnu.

Materiály, tvary, průhledy, které jsou v této vile použity, probouzejí lidské smysly, oživují vnímavost. Ověřila jsem si nedávno, že to není jenom můj dojem, když naše kancelář uspořádala architektonickou vycházku pro veřejnost a pro naše zákazníky. Stejnou odezvu jsem dostala od účastníků, se kterými jsme tam byli a o té stavbě diskutovali. Bylo to vaše vědomé rozhodnutí?
To ani není rozhodnutí, protože k něčemu takovému se nedospěje tak, že si řeknete – a teď se rozhodnu pro toto. Je to proces. A ze stavebníka jsem viděl a hlavně z té mimořádné situace jsem viděl, že se musí vytvořit – nevím, k čemu bych to přirovnal – velmi abstraktní světelná ulita a možná jeskyně. Říct o něčem, co je zaplavené světlem, že je to jeskyně, je trošku protimluv. Ale prostě je to ulita, je to schránka, do které jsem chtěl, aby vstoupilo všechno z okolí, celý pražský kontext, a tam v přesném místě, aby si člověk uvědomil, jak to, na co se dívá, je fenomenální. A svým způsobem je to daleko krásnější místo, než samotný Pražský hrad. Protože konec konců dívat se z Pražského hradu znamená dívat se do podhradí. Ale dívat se na Pražský hrad, na Vyšehrad, dívat se na Vltavu, jak se tak zvláštně perspektivně kroutí, a ještě také vidět, odkud Vltava přichází, tak pro tuto situaci musíte udělat ulitu adekvátní. Takže bych řekl, že tuto vilu udělal kontext do slova a do písmene. Všechny díry, které jsou v tom domě, jsou kvůli světlu anebo kvůli výhledům, a teprve v poslední řadě kvůli estetice nebo kvůli kompozici.

Krom toho tato vila není stavba, která by „jenom“ těžila z výhledu, ale ona navazuje velmi intenzivní dialog s tím, na čem stojí, a poskytuje lidem různé situace, kdy mohou být v kontaktu se zahradou, s nebem, s vegetací.
Jednak. Určitě. Ale i pro lidi, co jsou venku na ulici. Říkal jsem panu Stefanovičovi, že když si „uzurpujeme“ toto místo pro jednu nebo dvě rodiny, musíme něco vylepšit i pro lidi na ulici. Proto ten dům na nohách, aby ten sousední něco získal. Odstoupili jsme ze strany, přestože jsme nemuseli, aby soused dostal víc prostoru a lidi, kteří jdou po Vápencové, díky tomu, že jsme uvolnili průhledy, také získali. Takovéhle urovnání poměrů místa, co jen to jde, je povinností, kterou také sleduji
u každé stavby. Protože zaplácnout staveniště, to není těžké.

Na otázku, jak se má vila – výsostně soukromý objekt – k veřejnému prostoru, jste mi už částečně odpověděl.
Každá vila by měla mít téměř povinnost lehce se poodhalit a dát zvenku možnost nahlédnout dovnitř. Když už ne každý na ten luxus má, tak alespoň aby nebyl skrývaný, aby nebyl třeba i mytizovaný. Nakonec tam stejně není víc než pár holých zdí, co ten luxus dělají. Mám moc rád třeba u renesančních staveb, když vidím oknem dřevěné stropy. Myslím si, že to dělali nejenom kvůli sobě, ale aby bylo do náměstí vidět, že jsou tam krásné malované stropy. Obě vily to mají, jak Procházkova, tak Vápencová, že je možné za určitých okolností do nich nahlédnout. Samozřejmě že ne do úplně intimních částí, ale do společenských. A ještě platí, že každý dům – ať už veřejný nebo privátní –
formuje veřejný prostor. Prostě mu dává buď dobrou náladu, nebo špatnou náladu. Z tohoto hlediska každá stavba, každý plot, každá branka, dokonce možná snad každá jmenovka na zvonku formují veřejný prostor. Dát možnost dívat se do zahrad mi taky přijde hodně dobré.
Vysoké zdi, to je zlá věc. Ne že by nesměly být, konec konců Valdštejn se také ohradil vysokou zdí, ale
nakonec to stejně dopadlo tak, že tam smí dneska každý. Myslím, že dneska by se nikdo neměl obhánět vysokými zdmi.

Sám jste se při jiné příležitosti vyjádřil, že v základech vašich projektů jsou vždycky tři až čtyři základní
rozhodnutí nebo myšlenky. Jste schopen říci, co bylo u těch vil?
V případě té bílé vily ve Vápencové, to, že je bílá, není jenom proto, že jsem chtěl udělat tu jeskyni světelnou, ale už první evokace, že tam byl vápencový lom – prostě ve vápencovém lomu nemůže být jeskyně tmavá. A pak jsem chtěl, aby tato vila měla minimum znatelných podpor. Ony to jsou sice krabice fortelný a člověk si uvědomuje jejich fyzično, ale zároveň si ho možná uvědomuje o to více, že sloupy, které tu stavbu nesou, jsou vlastně hodně tenké. Aby vyzněla ta tenkost – a to je také rozhodnutí – musejí být ocelové. A to se pozná. Pak je tam také rozhodnutí, jak do nich zavést slunce. To je u obou vil, protože svahy, na kterých stojí, jsou obrácené k severu. To si zase právě může dovolit vila, že se do ní vloží podlaží, která jsou přes dvě, přes tři výšky, ve kterých se pak mohou nacházet zimní zahrady, a dostanete tam světlo od jihu, ale ještě obarvené přes vegetaci. A pak byly velké dohady a bylo to také rozhodnutí, jak vysoko jít nad terén, ze kterých nivelet se panorama vnímá nejlépe. V těchto případech mívám tak trochu ostych, protože když se mi zdá, že je něco příliš domyšlené, tak udělám nějaký karambol, nějakou chybu, protože nechci, aby se věci přiblížily formální dokonalosti. A tím odpoutám mírně pozornost. Ona se tam chyba samozřejmě někde vloudí, aniž byste si ji vyrobila, protože jsme málo prozíraví, málo chytří. Ale často to tak mám, že řeknu, ne, musí to být jednodušší. A nějaká triviálnost se musí vložit, aby věci byly normální.

Dřív někteří architekti dokonce navrhovali, jaká výtvarná díla a kam si mají stavebníci umístit. Udělal byste toto někdy?
Úplně klidně. Ve všech případech, tedy v těch podolských určitě, se už začalo konkrétně mluvit o výtvarných dílech. Teď děláme vilu do Dolní Šárky a tam dokonce říkám, že by určitý výtvarník měl po nás dodělat stěny. Protože my jsme těm stěnám dali nějakou tektoniku, nějaký systém, nějaký
pořádek, a pak si myslím, že by měl přijít další subtilnější pohled výtvarníka, který je po nás dodělá.

Jak se vlastně vyvíjejí stavebníci vil?
Vidím, že peníze, které se dávají k dispozici, nejsou jenom k tomu, aby ten konkrétní člověk z nich něco měl. Jistě, staví si svůj dům a je to jeho, ale také má představu, že vytváří hodnotu, která bude trvalá. Takže v tomto smyslu mám vily rád, protože vidím, že peníze se ukládají do něčeho, co je
sice privátní osobní majetek, ale každopádně jsou to peníze vynakládané i nesobeckým způsobem. Zdá se mi, že bohatých a ušlechtilých lidí už tady začíná být dost, příklady začínají táhnout. To mi přijde opravdu důležité. Dělat vily je skutečně vrcholné experimentování v oblasti architektury. A má dopad nejenom do vývoje rodinného bydlení a do bytové kultury vůbec, ale i do občanských staveb. Když vila není dostatečným experimentem, myslím, že se promarnila šance. Nesmí to být ale pouze exhibice architekta.

K závěru si dovolím stejnou otázku, na jakou nedávno odpovídal pro Lidové noviny Jiří Bělohlávek: V jaké fázi života si myslíte, že se nacházíte?
Podobně jako Jiří Bělohlávek. Jsem spokojený. Ne proto, že by se všechno dařilo nebo všechno vycházelo, je to prostě globální spokojenost, která je vyšší než nějaký momentální úspěch nebo neúspěch. Co můžete říct, když je vám přes šedesát, tak jestli máte pocit uspokojení, že nějakého
vrcholu bylo dosaženo. Samozřejmě – taky vidíte, že by ještě mohlo být dosaženo víc, ale zase na druhou stranu já pociťuju dost pokoru, protože jsem si nikdy ani nemyslel, že bych mohl třeba tohle říkat.

Mají v tomto kontextu pro vás nějaký význam dvě čerstvé nominace za Česko na cenu Mies van der Rohe?
To má vždycky nějaký význam. Myslím si, že to má především význam pro českou architekturu nebo pro Česko, aby se dostalo na mezinárodní scénu. Mě to pochopitelně těší, že si těch staveb někdo všiml. Ale všechny tyhle soutěže jsou tak trochu jako společenské hry.

Romano Guardini má na téma životních fází drobný spis, jmenuje se Životní období. Tam píše, že každé má svůj specifický úkol. Cítíte něco takového?
(chvíle zamyšlení) Trochu cítím, ano. Po pravdě řečeno: neučím, takže nepředávám informace studentům. Ale cítím, že když se mě někdo ptá, že mám vážně odpovídat. Snažím se alespoň tímto způsobem. Protože zrovna prožívám období, kdy se mě hodně lidí ptá, cítím povinnost, že je nemám odbývat.

Ing. arch. Josef Pleskot
vybrané realizace
• rekonstrukce Regionálního muzea a úprava zámeckého návrší, Litomyšl, 2014
• Svět techniky – Science and Technology Centrum, Ostrava-Vítkovice, 2014
• Trojhalí – Nová Karolina, Ostrava, 2014
• multifunkční aula Gong, revitalizace plynojemu, Ostrava-Vítkovice, 2012
• městská vila Procházkova, Praha–Podolí, 2012
• městská vila Vápencová, Praha–Podolí, 2011
• vinařský dům Sonberg, Popice, 2007
• ústředí ČSOB Group, Praha–Radlice, 2006
• rekonstrukce zámeckého pivovaru, Litomyšl, 2006
• výchovně vzdělávací centrum, Zoo Praha, Praha–Troja, 2004
• přírodní stezka v Horním Jelením příkopu, Pražský hrad, 2003
• bytové domy U nemocnice, Litomyšl, 2002
• průchod valem Prašného mostu, Pražský hrad, 2002
• generální konzulát České republiky, Mnichov, 2001
• administrativní centrum Palmovka Park, Praha–Libeň, 2000
• bytový dům s malými byty, Horažďovice, 1999
• vila ve Vraném nad Vltavou, 1995
• radnice v Benešově, rekonstrukce a dostavba, 1995

O autorce
Ing. arch., Mgr. Amáta M. Wenzlová
(*1969) vystudovala FA ČVUT a KTF UK v Praze. Po studiích krátce pracovala v ateliéru Radek Kolařík
Architectural Workshop, poté několik let pracovala v neziskovém sektoru. V letech 2004–2012 vyučovala dějiny architektury na FF ZČU v Plzni, badatelsky se věnuje české architektuře 20. století
a evropské moderní sakrální architektuře. Od roku 2014 je makléřkou v týmu RE/MAX Harmony.