Nikdy není pozdě... začít znovu

Každý z nás měl jako malý mnoho představ, čím bude, až vyroste. Jak stárneme, tyto představy se formují, až nakonec zbude jedna, na kterou vsadíme. Jenže – co když si vybereme špatně? Život má mnoho etap, a co nám připadá správné a vyhovuje nám ve 20, méně nám už může vyhovovat ve 30, potažmo ve 40 a ještě později.
Pokud jste se ocitli ve stejné situaci, nezoufejte. Následující příběhy pěti úspěšných žen vám ukážou, že nikdy není pozdě – začít znovu. Novou kariéru můžete začít kdykoliv. A úspěšně.

Michaela: Velkou školou pro mě byl prodej aut
Michaela nejprve pracovala jako zdravotní sestra na jednotce ARO. Vdala se a s manželem se odstěhovali do Spojených států amerických. Tenkrát ji nenapadlo, že zde objeví novou kariéru, ve které bude úspěšná. „Kupovali jsme dům, proto jsme absolvovali několik prohlídek. A mně se práce makléřů moc líbila,“ vzpomíná Michaela na čas strávený v USA.
Když se rodina vrátila zpátky do České republiky, její manžel se rozhodl, že zkusí podnikání v realitách. Nejprve začal jako makléř a poté koupil frančízu této realitní kanceláře, ona v ní pracovala jako makléřka, což ji bavilo. Vše fungovalo, alespoň do doby, než přišel rozvod. „To byl zlomový moment v mojí kariéře,“ vypráví Michaela. „Můj dnes již bývalý manžel byl majitelem frančízy, já byla makléř, takže odejít jsem musela já.“
V realitách tehdy nepokračovala. Vydala se úplně jiným směrem – šla prodávat auta. Jak dnes sama říká, byla to pro ni obrovská škola. Přesto, že na této pozici strávila jen rok a půl. „Troufám si tvrdit, že v tomto byznysu je ještě větší konkurence než v realitách. A nikdy mě ani nenapadlo, že by
se mi nemuselo dařit,“ říká Michaela.
Jako prodejce aut však nevydržela dlouho. Po roce se opět vrátila k realitnímu byznysu. Na začátku byla nabídka dvou společníků k otevření vlastní frančízy realitní kanceláře. Neodmítla. „Mojí podmínkou ale bylo, že ke mně dosadí manažera. Lidi jsem totiž nikdy nevedla a ani jsem to
nechtěla, protože to neumím. Baví mě práce makléře. Jenže to se nestalo, manažera nedosadili,“ vysvětluje Michaela.
Nakonec tedy skončila v jiné realitní kanceláři, která však sídlí na opačné straně republiky, než bydlí. „Jsem spokojená s tím, co dělám, a že jsem to dokázala i přes pochybovače, kteří říkali, že
působit jako makléř na opačné straně republiky, než je jeho kancelář, nejde.“
Toho, že odmítla vlastní frančízu, nelituje. A podobné ambice ani nemá. Je spokojená s tím, že je úspěšnou realitní makléřkou.
Tajemství jejího úspěchu je podle ní v marketingu, který je pro práci realitního makléře nesmírně důležitý. Jenže marketing, to nejsou jen reklamní plakáty a billboardy, alespoň v podání Michaely. „Snažím se dělat různé charitativní akce nebo jen tak akce pro radost, třeba pro děti nebo psí útulek. Dělám tak čtyři akce ročně. Ale i proto, že mě to velmi baví a naplňuje,“ přiznává.
Dalším klíčem k úspěchu je podle Michaely přístup ke klientům. „Můj přístup je hodně osobní. Když mají něco udělat, tak jim večer zavolám, abych jim to připomněla, a druhý den ráno jim ještě pošlu připomínající SMS. Nebo tak podobně. Snažím se o to, aby měli maximální komfort ničeho se nebáli a dostali vyčerpávající odpovědi na všechny své otázky. Možná je to trošku chování jako k malým dětem, ale hodně se mi to osvědčilo,“ vysvětluje.
Stejně jako většina žen, i ona řešila, jak zkombinovat kariéru a rodinu. Má dva syny, dnes jim je 16 a 13 let. Mladší syn je ale autista. „Mám to tedy komplikovanější v tom, že nemůže zůstat sám, musím mít vždy zajištěné hlídání. Je to stejné, jako když máte malé dítě. Moc mi ale pomáhá maminka a sestra,“ přiznává Michaela, jež však nelituje, že se do realitního byznysu pustila. „Jsem časově i finančně nezávislá. Když například vidím, že teď třeba týden nemám
nic důležitého k řešení, nečeká mě podpis smlouvy a tak podobně, podívám se na last minut zájezdy, vyberu si a můžu druhý den ležet s dětmi u moře. Nemusím řešit, zda mám dovolenou, zda na to mám peníze a tak dál. To beru jako obrovský přínos naší práce. No, není to báječné?,“
uzavírá Michaela.

Iva: Užívám si svou nezávislost
Iva chtěla vždy pracovat s lidmi. Nejprve vystudovala střední hotelovou školu, ale nakonec se rozhodla pro úplně jinou kariéru, a to v době, kdy byla na mateřské dovolené s prvním dítětem. Tehdy vyhrály reality a Iva jim zůstala věrná až dodnes.
Po mateřské dovolené se Iva začala poohlížet po novém zaměstnání, protože potřebovala více času, aby se věnovala synovi, což jí tehdejší povolání neumožňovalo. Nastoupila do malé regionální realitní kanceláře. „Tato práce mne už tehdy bavila, ale po 12 letech, kdy tehdejší majitel neměl chuť měnit zaběhlý systém, u mě došlo k zásadnímu obratu. Měla jsem pocit, že tuto práci musím začít dělat jinak a chci ji dělat jinak. Proto jsem začala přemýšlet, co dál,“ přiznává Iva. Nakonec se
rozhodla pro zcela zásadní zlom ve svém životě. U realit zůstala, protože ji tato práce bavila, ale z malé kanceláře odešla do velké. Další změnou bylo to, že opustila jistotu zaměstnání a pustila
se do nejistých vod podnikání. „Byl to velký krok do neznáma. Bála jsem se, jestli to zvládnu finančně, jestli se byznys rozjede a podobně. Mojí výhodou bylo, že jsem nezačínala úplně od nuly, ale plynule jsem navázala na spolupráci s klienty, které jsem znala ze svého předchozího působení. Ale skutečně jsem měla obavu, jak to půjde. Nastoupila jsem v dubnu a někdy v červenci se mi
povedl první větší obchod, takže od té doby jsem už věřila, že to bude v pořádku,“ vzpomíná Iva.
V realitách pracuje už 17 let, a tak může dobře posoudit vývoj tohoto byznysu. „Tehdy značně převyšovala poptávka po koupi nemovitostí nad jejich nabídkou. Dnes je tomu spíše naopak. A samozřejmě nebyly technické vymoženosti, jako máme dnes. Zásadní rozdíl ale spatřuji v tom, že dnes lidé vyhledávají kvalitu a jsou také ochotni za ni zaplatit. V tom je hlavní posun proti minulosti,“ domnívá se.
Za největší přínos, který jí povolání realitní makléřky dalo, považuje nezávislost. „Beru jako obrovskou výhodu, že jsem pánem svého času. Podnikání v realitách mi také dalo svobodu a nezávislost nejen časovou, ale i finanční. A v neposlední řadě je skvělé dělat práci, co vás baví, to se každému nepoštěstí,“ pochvaluje si.
Iva je matka dvou synů, i ona tedy budovala novou kariéru vedle starosti o rodinu. „Synové jsou od sebe věkově deset let. Bylo těžké zkombinovat, abych měla čas na staršího, pak na mladšího a ještě
na práci. Denně jsem tak byla v zápřahu 14, 15 hodin. Až přišly zdravotní problémy, a to mě donutilo
poněkud ubrat. Snažím se dělat práci stejně kvalitně, ale už se nesnažím vše udělat sama. Méně důležité věci nebo věci, co může udělat někdo jiný, se snažím přesouvat na okolí. A když přijdu z práce, tak už vypínám a nepracuji. A také většinou ctím volné víkendy,“ dodává.

Majka: Mám ráda výzvy
Majka snila o tom, že se stane módní návrhářkou, což se jí povedlo. Měla rovněž vlastní zakázkové krejčovství a byla v tomto oboru úspěšná. Protože má ale ráda výzvy, rozhodla se, že se zkusí prosadit
v něčem zcela odlišném. A zkusila reality. I tady se jí dařilo, proto se nebála další výzvy – z malého města se přesunula do Prahy.
Proč vlastně? „Můj přesun do Prahy souvisel se změnami jak v mém osobním, tak i v pracovním životě. Ve svém předchozím působišti jsem vnímala, že je čas odejít, a posunout se tak dál. V Praze jsem našla nové impulzy, přede mnou byly nové výzvy. Našla jsem zde nové prostředí a nový kolektiv, ve kterém se cítím skvěle a který mě motivuje. Prošla jsem si velkou osobní proměnou, jsem nyní
vyrovnanější a spokojenější i díky vlivu a motivaci mého osobního kouče a férovému přístupu vedení kanceláře.
Mám na byznys úplně jiný pohled než dřív. Prošla jsem si těžkým obdobím a díky zkušenostem, které mi to přineslo, si už nenechávám tak zasahovat do svého soukromí a stojím si za svým názorem, aniž bych se nechala ovlivňovat názory, se kterými jsem vnitřně nesouhlasila. Hlídám si, abych
dokázala oddělit pracovní čas a čas pro sebe a svoji rodinu,“ vysvětluje Majka a dodává, „přestup do Prahy pro mě byl výzvou. Umím se adaptovat a jsem přesvědčena o tom, že bych se dokázala přizpůsobit kdekoliv. V Praze je odlišný styl práce a celkově i jiný přístup klientů. Přijde mi, že jsou tu
lidé lépe a pozitivněji naladěni, očekávají kvalitu. A věřím, že to je i odraz toho, jak se cítím a jak na ně působím já. Na malých městech je to samozřejmě jiné,“ vysvětluje Majka.
Sama na malém městě žila, a tak zná situaci, kdy kamkoliv přijdete, lidé vás poznávají a zdraví. Ať jdete kamkoliv, s rodinou, přáteli, jen tak si posedět. „Lidé mají tendenci vás oslovovat, protože vás znají jako tu paní z plakátu a z reklamy na autobusu. Určitá ztráta soukromí ale k naší profesi patří.
Jestliže si tedy chcete odpočinout, musíte změnit prostředí a odjet mimo, kde vás nikdo nezná. Ve velkém městě, a hlavně tady v Praze toto nehrozí.“
Majka opustila jeden úspěšný byznys, aby se prosadila v jiném. Co jí tato změna přinesla? „Jsem svobodná, nezávislá a samostatná. Můžu si organizovat vše tak, jak to vyhovuje mým momentálním potřebám. Vždy jsem milovala cestování. Právě ta svoboda se rozhodnout v pravý čas a ve správnou dobu a načerpat energii někde v prostředí, kde si můžu odpočinout. I z pláže lze úspěšně řídit svůj byznys. Velkou výhodou pro mě tedy zůstává svoboda a nezávislost jak ta časová, tak i finanční. Spoléhat se v životě však musím vždycky jen na sebe a na svoje schopnosti. Mít jasné priority
a cíle v životě a jít dál za svými sny,“ říká Majka.
Úspěšná realitní makléřka se domnívá, že ženy to nemají v byznysu těžší než muži. Jejich určitá nevýhoda spočívá v tom, co vše musí zvládnout ještě mimo svoji práci. Ať je to výchova dětí či běžná péče o domácnost. „A navíc musejí vymyslet celý systém tak, aby vše fungovalo,“ dodává.
Majka ví, o čem mluví. Má dvě děti, dnes již dospělé, ale mnoho let dělila čas mezi práci a rodinu. „Moje děti už mají svoji cestu v životě. Jsou samostatné a jsem na ně právem pyšná. Velkou oporou je mi moje rodina a za to vše děkuji především jim. Hodně mě ovlivnil přítel, který mě přivedl
do realit a řekl mi: „Naučím tě chytat ryby, ne je dostávat…“

Kristýna: Mám mnoho nových přátel a kamarádů
Kristýna měla dvě zaměstnání. Působila jako instruktor spinningu a alpinningu a k tomu pro jedno nakladatelství dělala grafiku. Jednou ji oslovil kamarád, aby zkusila práci realitní makléřky. Podle něho měla všechny předpoklady k tomu, aby uspěla. Ačkoliv podobné ambice nikdy neměla,
rozhodla se to zkusit. A tak ke dvěma zaměstnáním přidala ještě třetí. „V začátku pro mne bylo asi nejtěžší skloubit tehdy své dvě práce s touto třetí – realitami, a nic přitom
nešidit,“ vzpomíná na své začátky v realitách Kristýna. Postupem času ale musela učinit rozhodnutí, která ze tří činností bude ta hlavní. Časově už všechny tři zvládat nemohla. „Zjistila jsem, že si budu muset vybrat, že reality nejsou jen další doplňkovou zábavou, ale prací, která vyžaduje spoustu času a úsilí. Nakonec reality zvítězily a já postupně trénování a grafiku omezovala, až jsem ve finále zůstala pouze u realit a vše ostatní, co mě dříve živilo, je dnes už jen mým koníčkem.“
Kristýna se v realitách usadila naplno. Postupně k práci makléřky přibrala i pozici manažerky kanceláře. „Manažerská část mé práce mě baví čím dál tím více. Asi je to tím, že se podařilo vytvořit kolektiv lidí, který je moc fajn, a naše společné úsilí se nám pomalu začíná vracet,“ vysvětluje a dodává důvody, které stojí za jejím úspěchem. „Mám pár svých osobních zásad, kterých se držím a téměř nikdy je neporušuji. Když něco řeknu, musí to platit. Pokud slíbím, že něco udělám, neexistuje, abych to neudělala, i kdybych se k tomu měla dostat ve dvě hodiny ráno. Naopak – když vím, že něco nedokáži, řeknu to hned na rovinu a neslibuji, že to dokáži.“
Vše má své pro a proti a nejinak je tomu v realitním byznyse. Kristýna tvrdí, že daní za její „úspěch“ je také velká časová investice. Velmi často pracuje do noci a volný čas trávený jen tak u televize nezná. „K tomu, aby vás takové nasazení nedohnalo, je potřeba být i normálním člověkem, mít čas
na sebe, jít si zacvičit, zaběhat, nezanedbávat přátele… Bez toho všeho bych nemohla fungovat a být tam, kde jsem,“ přiznává.
Kristýna nikdy neměla velké ambice ani sny, které by si nyní mohla plnit. Spokojená je už proto, že dělá práci, která ji baví, a je obklopena fajn lidmi. „Dále mohu finančně pomáhat tam, kde je to potřeba, mohu cestovat, sportovat. Jsem časově naprosto nezávislá. Cítím se spokojeně. Práce
v realitách mi přinesla také mnoho nových přátel a kamarádů, které jsem velmi často získala právě z řad svých klientů,“ vysvětluje Kristýna.

Jana: Splnila jsem si sen
Jana chtěla odmala být učitelka. A tento sen si splnila. Působí jako učitelka na základní škole. Protože je ale workoholik, před několika lety si přibrala podnikání v realitách. „Hned po revoluci mne lákalo podnikání, ale zároveň jsem nechtěla odejít ze školy. Začalo to zprostředkováním katalogového prodeje, měla jsem svoji kancelář s dvouhodinovou pracovní dobou. Šlo to skvěle. Po několika letech jsem školu opustila a začala podnikat s bratrem. Naplno. Koupili jsme truhlárnu, kde jsem dělala,
co bylo potřeba: přes návrhářku kuchyňských sestav, sekretářku, fakturantku, prodavačku až po uklízečku. Ale chyběly mi děti, tak jsem se vrátila zpět do školy,“ vzpomíná Jana.
Ani po návratu do školy nebyla úplně spokojená. Sice byla znovu mezi dětmi, ale zase jí chyběl „ten maraton“, tedy shánění, vyřizování, vyjednávání a radost z úspěchu. „A přiznám se i finanční svoboda,“ říká Jana. A tak hledala, co by mohla dělat a zároveň zůstat ve škole. Až našla reality. „Těšila jsem se na komunikaci s dospělými, protože celý život jsem mezi malými dětmi,“ říká Jana, která učí na prvním stupni.
Ze začátku však měla obavy, jak se jí v novém byznysu povede. Především, kde sežene nemovitosti k prodeji. Ale sehnala, a dokonce tolik, že jí realitní byznys zabíral čím dál více času. „Reality mě úplně pohltily. Natolik, že jsem začala přemýšlet o tom, že si otevřu vlastní kancelář. A protože mě živila škola, mohla jsem všechny peníze vydělané podnikáním vložit do splnění svého snu,“ vzpomíná Jana.
Ve škole ale zůstala. Mnoha svým bývalým žákům již zprostředkovala vlastní bydlení.
Dvojí kariéra ale přináší i negativa. Tím hlavním je neustálá pracovní vytíženost. „Pracuji denně od šesti třeba do dvou do rána, pracuji i v sobotu a v neděli. Prostě non-stop. Škola, reality, reality a škola,“ přiznává.
Děti už má dospělé, a tak její pracovní vytížení „doléhá“ jen na manžela. „Manželovi se nelíbí, že je pořád doma sám. Naštěstí jsme se přestěhovali do domu, kde je stále co dělat. A také máme malého pejska, takže mu dělá společnost. Nyní mě živí reality a mým koníčkem jsou moji prvňáčci. Až
přestanu se svým koníčkem, protože roky plynou, budu se věnovat realitám naplno, ale v poklídku. Konečně se dosyta vyspím, konečně začnu chodit, a ne běhat,“ těší se Jana.
I přes každodenní zápřah nelituje toho, že se do podnikání pustila. „Je to krásná práce, poznáváte
zajímavé lidi, pomáháte jim, vyjednáváte, zařizujete, fotíte, točíte videa, jezdíte na prohlídky jako na výlety, vymýšlíte možnosti, navrhujete, jak vylepšit či přestavět nemovitosti, aranžujete interiéry, aby se lépe prodávaly. Prostě všechno, co mě baví,“ uzavírá Jana.